Ahoj všem!
Nejdřív bych se asi měla představit. Jmenuji se Jana, je mi 15 let a chodím na Ochodní akademii. Nejraději ve volném čase poslouchám hudbu, například My chemical romance, Billy talent, Fall out boy, Simple plan atd. Také ráda čtu knížky, hlavně o psychologii. Ve škole mě nejvíc baví PEK (psaní na klávesnici), francouzština a literatura. Naopak nemám ráda biologii, chemii a matematiku.
To bude o mě asi vše. Doufám, že se vám budou moje články líbit.
Sebepoškozování
V úvodu bych chtěla napsat, proč jsem si vybrala toto téma. Moje kamarádka, říkejme jí třeba Monika, sebepoškozováním trpí. Když jsem se chtěla dozvědět o této "poruše" trochu víc, abych Monice mohla pomoci, zjistila jsem že toto téma není ve společnosti oblíbené. Se sebepoškozováním jsou na internetu většinou jen blogy lidí, kteří si tím prošli nebo procházejí. Snažím se o to, aby se o tomto tématu dozvědělo co nejvíce lidí. Někteří se ptají, proč to dělám. Vždyť si za to přeci můžou sami. Ale co bych byla za člověka, kdybych nechtěla pomáhat ostatním, kteří mou pomoc potřebují? Proto jsem se rozhodla napsat tento článek.
Co to sebepoškozování vlastně je? Jde o psychickou poruchu, při které si člověk jakýmkoliv způsobem působí bolest. Nejčastěji je to řezání žiletkou, nožem, nůžkami nebo i kružítkem.Nezáleží na tom, jestli je to muž, žena či dítě. Dělají to všichni ve všech věkových kategoriích.Většina lidí nechápe, jak to někdo může udělat. Vždyť je přirozené se bolesti vyhýbat. Ale Monika
v tom hledá záchranu. Vysvětluje mi, že si působí fyzickou bolest, aby zmírnila tu psychickou. Ale proč to vůbec dělá? Je hodně důvodů, proč se spolehnout zrovna na pomoc žiletky. Někdo u ní hledá útěchu, když se nešťastně zamiluje, jiný zase špatně nese, když ho vyhodí z práce. Existuje řada důvodů, proč si záměrně ubližovat. Ale ani jeden není tak závažný, abychom se kvůli tomu řezali.
Za prvé, pohled na zjizvené tělo není příjemný a za druhé se tím stejně nic nevyřeší. Spíš problémy jenom přibydou. Život se začne točit jen okolo toho, jak zakrýt jizvy. Nestojí to za to, ho takhle prožít.
Možná se mezi vámi objeví nějací zvědavci, kteří to budou chtít zkusit. Varuji vás před tím. Je to návykové. Sebepoškozování se může stát jednou z nejsilnějších závislostí, které medicína zná. Je to jako u alkoholu, nebo drog. Když člověk v depresi vypije lahev alkoholu a zjistí, že mu to pomáhá, bude pít vždy, když bude potřebovat uniknout z tohoto světa, kde ho něco trápí. Nebude se chtít alkoholu vzdát. Potom se těžko přestává. Stejné je to u sebepoškozování. Stačí malé říznutí a už se toho nezbavíte. Proto to nikdy nezkoušejte, ani se srandy, mohlo by se vám to vymstít. Při pocítění bolesti mozek začne produkovat endorfiny, a tak z vás spadne stres a úzkost, ale za jakou cenu. Celé tělo budete mít zjizvené a věřte mi, není horší pohled.
Snažme se pomáhat všem, kteří naší pomoc potřebují. Sebepoškozování je totiž volání o pomoc, ti lidé se nechtějí zabít. Tímto článkem nechci říct vám všem, abyste to začali dělat, ale abyste se snažili pomoct. Budeme mít skvělý pocit, že jste někoho zachránili.
Upřímnost
(Elis, 28. 1. 2008 17:10)